Od roku 1963 stojí na lesnatém svahu Hůrek karlovarská hvězdárna. Za dobu své existence poskytla mnoha obdivovatelům hvězdné oblohy příležitost okukovat její poklady a seznamovat se s vesmírem. Někteří zde strávili hodně ze svého volného času a zažili události významné i trpké. Dnes však čas ty druhé odvál a zůstaly vzpomínky na krásné romantické večery, strávené o samotě i v kruhu přátel, na návštěvy významných osobností astronomie a pozorování vzácných úkazů. Mnozí z těch, kteří stáli u kolébky naší hvězdárny, již nejsou mezi námi, další se rozptýlili do různých koutů naší vlasti. Ani oni však na chvíle mezi přáteli astronomie jistě nezapomněli.

Hvězdárna přežila početné krize, včetně svého zmrtvýchvstání po požáru v roce 1971 a vstoupila do nového tisíciletí. Ti, kteří na Hůrkách byli naposledy před deseti lety, by hvězdárnu nepoznali. Za svou proměnu vděčí stejnou měrou změně společenských poměrů a dalšímu v řadě nadšenců, kteří hvězdárnu postrkovali vždy o něco dále. Její současný vedoucí Miroslav Spurný již brzy oslaví deset let své práce v Karlových Varech.

Za zmíněné období se událo mnohé. Podařilo se přesvědčit město a zřídit na hvězdárně místo vedoucího – na plný úvazek - a postupně převést hvězdárnu od kulturního střediska a symfonického orchestru pod svá křídla. Ti, kteří pamatují věčný a marný boj o každou korunu, tu na opravu střechy, na vodovod, na promítačku a nevím nač ještě, by užasli, co vše se za poměrně krátkou dobu podařilo. Hvězdárna má konečně vodovod a kanalizaci. Suterénní prostory byly upraveny na nocležnu a internetový klub, posluchárna doznala významných proměn: ozvučení, osvětlení, video, stupňovité uspořádání nových sedadel, vzduchotechniku, probíhají zde audiovizuální pořady s projektory řízenými počítačem, které se zde i rodí. Dalekohled má novou optiku z Turnova a ve zkušebním provozu je jeho ovládání počítačem. Významná je práce s mládeží a kontakty do Rakouska a SRN.

Myslím si, že staří budovatelé by i přes nevídané novoty pocítili uspokojení, že léta dřiny a odříkání stála za to a měli by radost, že jejich "dítě" prospívá. V minulých létech jsem býval nucen vzpomenout na doby minulé a hodnotit úspěchy, takže historii hvězdárny lze poznat z těchto materiálů. V brožurce vydané k 25 letům hvězdárny jsem se snažil připomenout i jména těch, kteří část svého života spojili s hvězdárnou. Zde bych se proto chtěl věnovat zejména Františkovi Krejčímu, tátovi naší hvězdárny, který zasáhl svým pozitivním způsobem do života těch, kteří s ním měli tu čest spolupracovat.

Františka Krejčího jsem poprvé poznal někdy na podzim roku 1962 v astronomickém kroužku, který vedl na tehdejší škole Československo-sovětského přátelství v Libušině ulici. V té době jsem už o astronomii ledacos věděl a úroveň znalostí ostatních, vesměs mladších dětí, mi připadala chabá. V kroužku bych asi dlouho nezůstal, nebýt právě Františka Krejčího. Jeho zápal pro vesmír byl silně nakažlivý. Povšiml si, že vím již více než ostatní děti, které jsem o hlavu přečníval, a tak mne hned vzal na hvězdárnu, která se tehdy rychle dostavovala. První zážitky z hvězdárny byly tedy lopata a kolečko. Hvězdárna byla otevřena bez mé přítomnosti. Byly prázdniny a ty jsem každoročně trávil na venkově. Tyhle prázdniny však byly naprosto výjimečné. Jejich část jsem strávil na Kraví Hoře v Brně, kam mne tehdy pan Krejčí poslal, abych se naučil pozorovat proměnné hvězdy. A hned vzápětí následoval další projev důvěry: mohl jsem si na prázdniny půjčit binar. Dodnes na zážitky pod hvězdami vzpomínám.

Do dětského kroužku jsem se již nevrátil. Na hvězdárně jsem trošku pozoroval proměnné, pamatuji se i na pozorování komety IKEYA-SEKI. Dostal jsem vlastní klíče od hvězdárny, abych mohl přijít kdykoliv. Byl to jeden z rysů povahy Františka Krejčího: "foukání do ohníčku" jak říkal pumpování nadšení ostatním, zejména mládeži, v níž spatřoval naději do budoucna a v koutku duše doufal, že z jejích řad vzejde jeho pokračovatel. Tou dobou chodila na hvězdárnu skupina studentů gymnázia, tehdy Střední všeobecně vzdělávací školy. Vznikla vynikající parta, která bohužel vydržela jen do rozchodu na vysoké školy. I jejím členům pan Krejčí vycházel všemožně vstříc. Otevřenost, jaká tehdy na hvězdárně panovala, se už nikdy neopakovala.

V době mých studií, kdy jsem s hvězdárnou téměř ztratil kontakt, hvězdárna nešťastnou náhodou vyhořela a o tom, co se tu dělo, jsem se dozvídal jen matně a spíše až dodatečně po mém návratu do Varů. Astroamatéři byli požárem zdrceni, nezůstalo skoro nic. Příčina se šalamounsky našla ve vznícení briket od komína ve sklepě a bylo dáno doporučení příště klíče nerozdávat. Bude-li vůbec nějaké příště! Vypadalo to bledě. Pan Krejčí, tehdy sedmdesátiletý, byl nemocen, ostatní si nevěděli rady, zdálo se, že nebudou peníze. Dodnes je mi záhadou, jakými cestami pan Krejčí vyšlapal požehnání k obnově hvězdárny a posléze získal i finance. Sám vzpomínal, že se nic nedělo, a tak s přítelem Plachem sami dědci začali na stavbě pracovat. Teprve to pohnulo někým na tehdejším kulturním středisku natolik, že došlo k zadání adaptace družstvu Stavba a po šesti letech se hvězdárna opět otevřela. Pro mne je to zázračnější než samotný zrod hvězdárny v roce 1963 a už i jen to by mělo zajistit Františkovi Krejčímu stálou vzpomínku.

Ještě před znovuotevřením hvězdárny jsem se setkal na hvězdárně s další legendou české amatérské astronomie, Josefem Klepeštou. Ti dva kmeti měli mnoho společného, a pro mne, upachtěného běháním mezi zaměstnáním a hvězdárnou, snad nejfantastičtější bylo duševní mládí, nápady a plány do budoucna, jaké ti pánové spřádali. Díky panu Klepeštovi se podařilo zadat rekonstrukci dalekohledu Františkovi Kozelskému do Staré Bělé u Ostravy. Dalekohled byl podstatně předělán, vylepšen a doplněn dvěma refraktory, které do té doby byly používány samostatně na stativech. Musím říci, že mechanicky a zpočátku i opticky byl velmi dokonalý.

František Krejčí si dobře uvědomoval, že sám nemůže stíhat všechno, i když největší kus práce vždycky zůstal na něm. Významnou vlastností, kterou jsem již zmínil a kterou mu dodnes závidím, byla jeho schopnost získat si lidi, a to nejen nás, nakažené astronomií. Náměstek OKS Václav Čermák mu říkal táto a i my ostatní, kteří jsme si ho takto titulovat netroufali, jsme ho za druhého tátu považovali. Soustředil v těch nejtěžších dobách na naše poměry dost početný kruh spolupracovníků, kroužek se přeměnil na klub a jeho výbor se pravidelně scházel, plánoval činnost a služby na hvězdárně vždy měsíc dopředu a absenci hvězdárny začal suplovat vydáváním zpravodaje.

Astronomický zpravodaj opět více stmeloval členy klubu a zejména v prvních letech bylo článků nadbytek. Zpravodaj se tvořil na koleně. Někteří jsme příspěvky napsali již na stroji, ostatní přepisoval doma pan Krejčí. Předlohy už musely vypadat tak, jak budou vytištěny, protože se fotografovaly, přenášely na kovolisty a tiskly ofsetem v tiskárně Okresního kulturního střediska. Pak jsme se sešli, řadili listy do jednotlivých exemplářů, sešívali sešívačkou, vystřihovali a lepili adresy a pan Krejčí to tahal na poštu. Zpravodaje šly do škol, na podniky, úřady, knihovny, členům klubu a dalším zájemcům po celé republice. Zpravodaj vycházel dvacet let a zašel na úbytě pro nedostatek příspěvků, náročnost přípravy tiskových podkladů i přetíženost tiskárny. Svůj úkol však splnil.

V době před znovuotevřením hvězdárny jsme také přišli na nápad, pořádat přednášky ve městě, blíže lidem a pozvat k nám astronomy a známé osvědčené popularizátory. Do té doby totiž jsme veškeré přednášky a další akce zajišťovali sami. Myšlenka se ujala a pan Krejčí využil svých kontaktů k zajištění vhodných lektorů. Přednášky se tehdy konaly v Thermalu nebo zasedačce Socialistické akademie. Přednášeli u nás dr. Ceplecha, dr. Zdeněk Horský, Oldřich Hlad, dr. René Hudec, dr. Jiří Grygar, Ing. Marcel Grün, doc. Josip Kleczek, dr. Křivský, dr. Kukal, dr. Kotrč, dr. Langer, doc. Mazánek, dr. Padevět, doc. Perek, dr. Plomerová, Ing. Příhoda, Ing. Rükl, dr. Sobotka, dr. Šíma, prof. Vanýsek, Mnislav Zelený se skupinou Amistad, Ing. Josef Zicha, a jistě jsem na některé další zapomněl. Někteří zde byli vícekrát a přednášky se týkaly astronomie, geologie, geofyziky, fyziky elektromagnetického záření, meteorologie, etnografie, kosmonautiky. Doba rozmachu kosmonautiky neobyčejně přála popularizaci. Končil program Apollo, létaly Skylaby, velkou cestu k vzdáleným planetám razily Pioneery a Voyagery, sondy Veněra-Galej a Giotto zkoumaly Halleyovu kometu. Byl to zlatý věk kosmonautiky, který se patrně již nebude opakovat.

František Krejčí navázal kontakty i s astronomy-amatéry v tehdejší NDR, kteří nemohli na západ a měli možnost se zde scházet s příbuznými a známými zpoza železné opony. Pomáhali nám radou i drobnými dary. Vzácné byly Zeissovy okuláry, Erich Bartl z Apoldy nám věnoval pointační okulár, dostávali jsme literaturu a pomůcky pro vyučování astronomii. Z Velké země nás navštívil prof. Voroncov-Veljaminov, spisovatel Rodiščev, přátelé z Ondřejova k nám vodili své zahraniční hosty. Jejich uznání nejspíš nebylo jen pouhou zdvořilostí, neboť popravdě nežasli nad naším dalekohledem, ale obdivem je naplňovala bohatá činnost zajišťovaná pouhými nadšenci ve volném čase. V kronice hvězdárny o tom najdeme písemná svědectví.

Uprostřed všeho toho hemžení a pachtění nesměl chybět náš bělovlasý Nestor – "táta" Krejčí, který nám zde zanechal hvězdárnu, kde mohou holdovat astronomii další její vyznavači, kteří neměli to štěstí, aby ho osobně poznali. František Krejčí se narodil 21. října 1901 a letos by tedy oslavil své sté narozeniny.

Karlovy Vary, neděle 14. října 2001

Ing. Josef März